Téměř bez rozmýšlení ji objal pažemi, pod tenkými šaty ucítil teplo jejího pevného těla. Nebylo jí to nepříjemné, protože položila na jeho ruce svoje.

„Usmíváš se,” řekla. „Tobě se také líbí hvězdy.”

„Líbí, a moc,” připustil. „Jenže je tu ještě něco. Vzpomínám si na to, co jsi mi vyprávěla. Chceš mi taky zlomit ruku, Meto?”

„Samozřejmě, že ne,” odpověděla velmi vážně, pak mu oplatila úsměv. „Mám tě ráda, Jasone. I když nejsi Pyrran, mám tě moc ráda. A cítím se tak osamělá.”

Když k němu vzhlédla, políbil ji. Oplatila mu polibek s vášní, v níž nebyl žádný stud, ani předstíraná zdrženlivost.

„Mám kajutu přímo v této chodbě,” řekla.

6

Po tomto sblížení byli neustále spolu. Když měla Metu službu, nosíval jí na řídící stanoviště jídlo a povídali si. O jejím světě se však o moc víc nedověděl, protože podle tiché dohody o něm nemluvili. Vyprávěl jí o mnoha planetách, které navštívil, a o lidech, které poznal. Projevila se jako vděčný posluchač, a čas rychle plynul. Těšilo je, když byli spolu, a cesta jim připadala báječná.

Pak cesta skončila.

Na palubě lodě bylo čtrnáct lidí, ale Jason nikdy neviděl víc než dva nebo tři současně. Existoval pevný rozvrh služeb, podle kterého posádka zajišovala provoz lodě. Když neměli službu, každý z Pyrranů se staral sám o sebe, ve všech ohledech zcela samostatně. Až když loď dokončila skok a z lodního rozhlasu se ozvalo rázné Nástup!, shromáždili se všichni.

Kerk vydával povely k přistání a na dotazy odpovídal úsečně. Jednalo se pouze o technické záležitosti a Jason se ani nesnažil je vnímat. Upoutalo ho však to, jak se Pyrrané chovají. Hovořili znatelně rychleji, stejně tak se pohybovali. Připomínali vojáky, kteří se připravují na bitvu.

Poprvé ho zarazilo, jak byli všichni stejní. Ne že by vypadali stejně nebo dělali totéž. Ta zarážející podobnost spočívala v tom, jak se pohybovali a reagovali. Chodili rychle, naplněni vnitřním neklidem, a byli připraveni v každém okamžiku k činnosti. Očima neustále těkali.

Po nástupu se Jason pokusil promluvit si s Metou, ale ona se chovala, jako by se neznali. Odpovídala jednoslabičně a do očí mu přímo nepohlédla, jen se jich svýma krátce dotkla, ale hned zaletěla pohledem jinam. Neměl jí vlastně co říct, proto se měla k odchodu. Chystal se natáhnout ruku, aby ji zadržel — pak si to rozmyslel. Na rozhovor bude dost času jindy.

Jediný, kdo si ho vůbec všiml, byl Kerk, a to pouze proto, aby mu nařídil odebrat se na antiakcelerační lehátko.

Přistání šla Metě nesrovnatelně hůř než starty. Alespoň když přistávala na Pyrru. Ze všech stran najednou doléhalo nárazové zrychlení. V jedné chvíli se dostali do volného pádu, který trval snad celou věčnost. Silné nárazy do trupu otáčely lodí. Připomínalo to spíš souboj než přistávání, a Jason si v duchu říkal, kolik v tom ze souboje doopravdy je.

Když loď konečně přistála, Jason to vůbec nepoznal. Neustálá přitažlivost dvou gé vyvolávala pocity jako při brždění. Pouze to, že motory lodě pozvolna přestávaly kvílet, ho přesvědčilo, že přistáli. Odepnout popruhy a posadit se znamenalo pro něho velkou námahu.

Přitažlivost dvou gé se nezdála tak hrozná. Zpočátku. Při chůzi musel člověk vynakládat tolik energie, jako by nesl na ramenou někoho, kdo je stejně těžký. Když Jason pozvedl ruku, aby uvolnil dveřní západku, připadalo mu, že zvedá dvě ruce. Pomalu se šoural k hlavnímu vchodu.

Ostatní tam dorazili dřív než on. Z přilehlé místnosti kouleli dva muži průhledné válce a z toho, jak válce vypadaly robustně a jak řinčely, když na něco narazily, Jason pochopil, že jsou vyrobeny z průhledného kovu. Nepochopil však, k jakému účelu mohou sloužit. Prázdné válce o průměru jednoho metru a delší než člověk. Jeden konec pevný, neoddělitelný, a druhý opatřený víkem v závěsech a zajištěný. Na co jsou, se stalo zřejmé, až když Kerk u jednoho z nich otočil kolem uzávěru a odklopil víko.

„Vlez dovnitř,” poručil Kerk. „Až budeš uvnitř a zavřený, odnesou tě z lodě.”

„Děkuji, nechci,” odmítl Jason. „Nijak netoužím po tom, abych zpestřil přistání na vaší planetě tím, že mě vynesou zabaleného jako párek ve střevě.”

„Nebuď blázen,” utrhl se Kerk. „Nás všechny v těch rourách vynesou. Byli jsme až příliš dlouho pryč, než abychom se odvážili dotknout povrchu bez aklimatizace.”

Jason měl trochu divný pocit, když viděl, jak ostatní lezou do válců. Sám si vybral nejbližší, vklouzl do něho nohama napřed a zavřel za sebou víko. Když dotáhl kolo v jeho středu, víko se vmáčklo do pružného těsnění. Během minuty se v uzavřeném válci zvýšil obsah dioxidu uhličitého a regenerátor vzduchu v dně se s broukáním probudil k činnosti.

Poslední vlezl do válce Kerk. Nejdříve však zkontroloval, zda jsou dobře uzavřeny všechny ostatní válce, pak stiskl hlavní spouštěč vzduchového uzávěru. Když se uzávěr začal otáčet, rychle se zavřel do zbývajícího válce. Vnitřní a vnější deska uzávěru se zvolna vytočily a do lodě vniklo světlo ztlumené stěnou z deště.

Jasonovi to všechno připadalo jako zlý sen. Veškeré ty přípravy naprosto kvůli ničemu. Uplynuly dlouhé minuty netrpělivého čekání, než se objevilo nákladní auto řízené Pyrranem, který naskládal válce na auto, jako by to byl neživý náklad. Jason měl smůlu, že se dostal úplně dospodu nakupené hromady válců, takže během jízdy nic neviděl.

Teprve až když válce obsahující živé lidi byly vyloženy v místnosti s kovovými stěnami, uviděl Jason prvního tvora pyrranské přírody.

Řidič nákladního auta právě kvapně zavíral vnější dveře, když něco vlétlo dovnitř a narazilo na vzdálenou stěnu. Jason zahlédl jakýsi pohyb, vzhlédl, aby zjistil, co to je, když se to něco sneslo přímo k jeho obličeji.

Prudce se odtáhl, kovovou stěnu válce si neuvědomil. Ten tvor narazil na průhledný kov a přitiskl se k němu. Jason měl dokonalou příležitost si ho detailně prohlédnout.

Tvor vypadal snad až příliš hrůzně na to, aby byl skutečný. Vypadal jako nástroj smrti zbavený všeho zbytečného. Tlama rozdělující hlavu na dvě poloviny, řady zubů, vroubkovaných a špičatých, kožnatá křídla zakončená drápy, ještě delší drápy na končetinách, které drásaly kovovou stěnu.

Jasona zachvátila hrůza, když viděl, jak pařáty vrývají do průsvitného kovu rýhy. Všude tam, kam dopadly sliny toho tvora, kov zneprůhledněl a pod nárazy zubů se odštěpoval.

Rozum přesvědčoval, že to jsou jenom škrábance na tlusté stěně válce. Že nijak nevadí. Avšak neovladatelný, panický strach donutil Jasona schoulit se do nejvzdálenějšího místa. Skrčen co nejvíc, hledal, kudy uniknout.

Teprve až když se ten okřídlený tvor začal pomalu rozpouštět, uvědomil si, k čemu ta místnost slouží. Ze všech stěn dopadala dýmající tř횝 kapaliny jako d隝, dokud nepokryla všechny válce. Pyrranský živočich naposledy cvakl čelistmi a zmizel. Kapalina odtekla podlahou, a následovala druhá a třetí sprcha.

Zatímco čerpadla odsávala nastříkanou lázeň, Jason se usilovně snažil znovu nabýt duševní rovnováhu. Byl překvapen sám nad sebou. A už byl ten tvor jakkoli příšerný, Jason nemohl pochopit, že přes stěnu těsně uzavřeného válce dokázal vzbudit takový strach. Jason na něj reagoval naprosto nepřiměřeně. I poté, co byl zlikvidován a odplaven, Jason musel vynaložit veškerou sílu vůle, aby se uklidnil a začal normálně dýchat.

Kolem něho prošla Meta a on si uvědomil, že sterilizační proces skončil. Otevřel válec a unaveně vylezl ven. To už Meta a všichni ostatní odešli a zůstal pouze jeden muž s jestřábím obličejem, který na něho čekal.

„Jsem Brucco, starám se tady o aklimatizační středisko. Kerk mi řekl, kdo jste, a lituji vás, že jste tady. Teď ale pojďte. Potřebuji trochu vaší krve na zkoušky.”

„Ted si připadám jako doma,” uznal Jason. „Starodávná pyrranská pohostinnost.” Brucco jenom zabručel a vykročil rychlým krokem. Jason ho následoval do sterilizační laboratoře. V chodbě nikdo jiný nebyl.