„Voda a kyslík!” neudržel se Jason. „Máš na mysli Zemi… nebo planetu, jako je tahle Cassylia? To je absurdní!”

„Vůbec ne. Protože ses v takovém prostředí narodil, považuješ je za správné a přirozené. Považuješ za samozřejmé, že kovy korodují, linie pobřeží se mění a bouře ruší komunikační vlny. To je na světech s kyslíkem a vodou běžné. Na Pyrru jsou tyto jevy umocněny na entou.

Naše planeta má sklon osy téměř 42°, a proto jsou zde obrovské výkyvy teplot od jednoho ročního období k druhému. Toto je jedna z hlavních příčin, proč se neustále mění ledové oblasti. Počasí vznikající za takových podmínek je — řečeno mírně — velkolepou podívanou.”

„Jestli je tohle všechno,” řekl Jason, „nechápu proč…”

„To není všechno…, to je sotva začátek. Širá moře působí destrukčně dvojím způsobem. Jednak tím, že dodávají vodní páru, aby se udržoval koloběh vody, a jednak tím, že způsobují vznik obrovských přílivových vln. Pyrrovy dva satelity, Samas a Bessos, se čas od času spojí a vytvoří na oceánech vlny vysoké až třicet metrů. A pokud jsi neviděl, jak se taková vlna přeleje přes činnou sopku, pak jsi neviděl nic.

Na Pyrrus nás přivedly těžké prvky… a tytéž prvky udržují planetu ve vulkanickém varu. V bezprostředním hvězdném sousedství existuje nejmíň třináct supernov. Na většině jejich planet lze těžké prvky samozřejmě nalézt…, ale taky naprosto nedýchatelnou atmosférou. Dlouhodobá průmyslová těžba se však nedá provádět jinak než v rámci soběstačné kolonie, a proto padla volba na Pyrrus, kde radioaktivní prvky, uzavřené do jádra planety, obklopuje pl᚝ z lehčích prvků. To sice poskytuje atmosféru, jakou člověk potřebuje, ale rovněž to znamená neutuchající vulkanickou činnost, jak si roztavené magma razí cestu k povrchu.”

Jason poprvé nereagoval žádnou námitkou. Snažil se představit si, jak může vypadat život na planetě, která neustále bojuje sama se sebou.

„To nejlepší jsem si nechal na konec,” pokračoval Kerk sarkasticky. „Teď, když máš určité ponětí o tom, jaké je prostředí… představ si, jaké formy života by v něm asi mohly existovat. Pochybuji, že na jiných planetách žije nějaký druh, který by u nás dokázal chvíli přežít. Flóra a fauna na Pyrru jsou skutečně drsné. Bojují proti svému světu i proti sobě navzájem. Genetickým výběrem se za stovky tisíc let vyvinuly formy, které by naháněly hrůzu i elektronickému mozku. Opancéřované, jedovaté, opatřené spáry a vybavené ostrými tesáky. To platí o všem, co chodí, mává křídly nebo se jenom krčí na místě a roste. Viděls někdy rostlinu, která má zuby… a kouše? Myslím, že bys ani vidět nechtěl. To bys musel na Pyrrus a to by znamenalo, že by tě něco zabilo za několik okamžiků poté, co bys opustil loď. Dokonce i já budu muset projít aklimatizačním kursem, než budu moci po přistání vyjít na volné prostranství. Nekonečný boj o přežití nutí životní formy stále se přizpůsobovat, aby obstály. Smrt je prostá, ale vede k ní tolik cest, že se všechny nedají vyjmenovat.”

Neradostné pocity stlačily jeho široká ramena jako závaží. Na delší chvíli se zahloubal, pak se viditelně zachvěl, aby je ze sebe setřásl. Soustředil se znovu na jídlo, vytřel z talíře šávu z masa a o některých z těch pocitů se rozhovořil.

„Neexistuje zřejmě žádný logický důvod, proč bychom měli zůstávat a ten nekonečný boj podstupovat. Až na to, že Pyrrus je naším domovem.” Poslední kousek chleba nasáklý šávou zmizel a Kerk napřáhl prázdnou vidličku na Jasona. „Buď rád, že na Pyrru nebydlíš a že tam nikdy nebudeš muset být.”

„A právě v tom se mýlíš,” pronesl Jason tak klidně, jak jen dokázal. „Já se totiž vrátím s tebou.”

„Nemluv nesmysly,” řekl Kerk, když vytáčel novou objednávku stejného stesku. „Sebevražda se dá spáchat mnohem jednoduššími způsoby. Copak si neuvědomuješ, že teď je z tebe milionář? S tím, co máš v kapse, můžeš strávit zbytek svého života na planetách rozkoše. Pyrrus je planeta smrti, nikoli pozoruhodnost pro náladové turisty. Nemohu ti dovolit, aby ses se mnou vrátil.”

Hráči, kteří se nedovedou ovládat, se vysokého věku nedožívají. V Jasonovi to nyní vřelo, ale ten vztek se navenek projevil zcela opačně — totiž netečným výrazem a klidným hlasem.

„Neříkej mi, Kerku Pyrrusi, co mi můžeš nebo nemůžeš dovolit. Jsi pořádný kus chlapa a se zbraní jsi rychlý, ale proto ještě nejsi mým opatrovníkem. Můžeš udělat jedině to, že mi zabráníš, abych letěl ve tvé lodi. Já si však klidně mohu dovolit dostat se tam jinak. A nesnaž se mi namlouvat, že chci na Pyrrus kvůli jeho pozoruhodnostem, když nevíš, co mě tam doopravdy táhne.”

Jason se ani nesnažil vysvětlovat, co ho tam táhne, ty důvody byly příliš osobní a sám si je uvědomoval jen zpola. Čím víc cestoval, tím víc věcí mu připadalo stejných. Staré, civilizované planety splývaly do jednotvárné podobnosti. Všechny hraniční světy se vyznačovaly stejně primitivními přechodnými tábory v lesích. To neznamenalo, že by ho galaktické světy nudily, ale jen to, že už poznal hranice jejich možností — jen svoje ještě nepoznal. Dokud se v jeho životě neobjevil Kerk, nepovažoval nikoho za silnějšího, než byl sám, ba ani za sobě rovného. To nebyla jen samolibost, to byla skutečnost. A nyní byl nucen smířit se s tím, že existuje celá planeta lidí, kteří by mohli být silnější než on. Nikde by však nenašel klid, dokud by si tam nezajel a nepřesvědčil se na vlastní oči. I kdyby měl při tom přijít o život.

Nic z toho se nedalo Kerkovi vyprávět. Měl však ještě jiné důvody, které budou pro Kerka pochopitelnější.

„Nejsi prozíravý, když mi bráníš letět na Pyrrus,” pokračoval Jason. „Nebudu se zmiňovat o takovém či onakém morálním závazku, který máš vůči mně za to, že jsem vyhrál peníze, které jste potřebovali. Ale co příště? Jestliže jste potřebovali takové smrtonosné zboží jednou, budete je pravděpodobně potřebovat zase. Nebylo by lepší mít po ruce mě, který se dobře osvědčil, než si vymýšlet něco nového a možná nespolehlivého?”

Kerk zamyšleně žvýkal druhou porci stesku. „Na tom něco je. A musím přiznat, že jsem na to dřív nepomyslel. To je nectnost, pro nás Pyrrany typická, že o budoucnosti neuvažujeme. Dost problémů máme s tím, abychom přežili ze dne na den. Proto jsme si zvykli čelit náhlým nebezpečím, tak jak přicházejí, a nechat nejistou budoucnost, a se stará sama o sebe. Můžeš jet se mnou. Doufám, že budeš ještě naživu, až tě budeme potřebovat. Jako pyrranský velvyslanec pro mnohé světy tě oficiálně zvu na naši planetu. Veškeré výlohy hradíme. Podmínkou je, že beze zbytku uposlechneš všech našich nařízení, týkajících se tvého osobního bezpečí.”

„Podmínku přijímám,” souhlasil Jason. A v duchu se sám sobě divil, proč má takovou radost z toho, že podepsal příkaz ke své vlastní smrti.

Kerk polykal už třetí moučník, když se ozvalo krátké signální zabzučení jeho hodinek. Okamžitě vidličku odložil a povstal. „Je čas jít,” konstatoval. „Teď pojedeme podle časového plánu.” Zatímco se Jason namáhavě zvedal, házel do automatu jednu minci za druhou, dokud se nerozsvítila kontrolka ZAPLACENO. Vzápětí vyšli ven a spěchali rychlými kroky.

Jasona nijak nepřekvapilo, když se ocitli na veřejném eskalátoru v nevelké vzdálenosti za restaurací. Začínal si uvědomovat, že od chvíle, kdy opustili kasino, Kerk každý jejich pohyb pečlivě naplánoval a načasoval. Určitě byl vyhlášen poplach a celá planeta po nich nyní pátrala. Avšak zatím si sebemenší známky po pronásledování nepovšimli. Nebylo to poprvé, kdy Jason musel prchat s vládními orgány těsně v patách, ale poprvé ho při něčem takovém někdo vodil za ruku. Musel se usmát, že s tím tak samozřejmě souhlasil. Tolik let dělal všechno sám, že mu působilo určitou zvrácenou radost, když se nechal vést někým jiným.

„Pospěš si,” zavrčel Kerk, když letmo pohlédl na hodinky. Nasadil trvalé, přímo vražedné tempo běhu po schodech eskalátoru nahoru. Tak vyběhli pět úrovní, než se Kerk slitoval a nechal se eskalátorem vézt.