Zazněl hromadný povzdech, když ti, kteří mimoděk tajili dech, začali opět dýchat.

„Jak jsi to dokázal?” zeptala se Meta přidušeně.

„Hmmm, cože?” zabručel Brucco, který se zřejmě probíral z ohromení. „Aha, no, dotkl jsem se ho. Je to jednoduché, skutečně. Jen jsem si představoval, že je to výcviková pomůcka, kterou používám, jakoby skutečný tvor, ale neškodný. Na tuto jedinou myšlenku jsem se soustředil — a vyšlo to.” Sklopil pohled na svou ruku, pak opět pohlédl na křídlobodce. Nyní zněl jeho hlas tlumeněji, jako by zazníval z větší vzdálenosti. „Není to ale výcviková pomůcka. Je skutečný. Smrtelně nebezpečný. Ten mimozemec má pravdu. Má pravdu ve všem, co řekl.”

S Bruccovým příkladem úspěchu před očima přistoupil ke zvířeti Kerk. Přistoupil k němu toporným krokem, jako by šel na svou vlastní popravu, a po strnulé tváři mu stékaly pramínky potu. Uchovával si však víru a dařilo se mu na křídlobodce nemyslet — proto se ho mohl bez škodlivých následků dotknout.

Meta to také zkusila, ale nedokázala potlačit hrůzu, která ji zachvátila, když se křídlobodci přiblížila. „Snahu mám,” omlouvala se, „a už ti věřím — ale tohle prostě nedokážu.”

Skop vykřikl, když na něho všichni pohlédli, a vykřikl, že je to všechno podvod — pak se vrhl na lučištníky, a ti ho museli zbít do bezvědomí.

Na Pyrrus se sneslo porozumění.

„Co tedy máme dělat?” zeptala se Meta. A zeptala se tónem, který zněl ztrápeně, prosebně. Vyslovila tak otázku všech Pyrranů, kteří byli v místnosti, i těch tisíců, kteří je sledovali na monitorech.

„Co tedy máme dělat?” Všichni se obrátili na Jasona, čekali na odpověď. V tu chvíli upadly všechny rozdíly do zapomenutí. V očekávání hleděli na něho upřeně lidé z města stejně jako lučištníci se skloněnými zbraněmi. Tento cizinec je zmátl a změnil starý svět, jak ho znali, a představil jim nový a podivný svět s problémy, které jim byly cizí.

„Neukvapujte se,” pronesl Jason se zdviženou rukou. „Společenské neduhy léčit neumím. Ale tuto planetu plnou svalnatých ostrostřelců se vyléčit pokusím. Zázrakem jsem přežil až do dneška, i když podle zákona pravděpodobnosti jsem měl být už aspoň desetkrát na onom světě.”

„I když všechno to, Jasone, co říkáš, je pravda,” pokračovala Meta, „jsi dosud tím jediným, kdo nám může pomoci. Jaká nás čeká budoucnost?”

Přemožen únavou, Jason se na pilotním sedadle zhroutil. Krátce pohlédl na kruh lidí kolem sebe. Zdálo se, že se všichni tváří upřímně, a nikdo z nich si zřejmě ani nevšiml, že ruku od čerpadlového spínače už odtáhl. Válka mezi městem a venkovem upadla do zapomenutí — alespoň pro tuto chvíli.

„Řeknu vám, na co jsem přišel,” prohlásil a zkroutil se na sedadle ve snaze najít pro svoje bolavé kosti pohodlnější polohu. „V posledních pár dnech jsem hodně přemýšlel, hledal jsem odpověď. Ze všeho nejdřív jsem přišel na to, že dokonalé a logické řešení by vůbec k ničemu nevedlo. Ta stará ideální představa o vlku lehajícím s beránkem bohužel v praxi neuspěje. Ta je tak dobrá k tomu, aby se vlk rychle dostal k obědu. V ideálním případě, teď když znáte pravý důvod svého trápení, byste měli strhnout ochranný val a lidem z města a z džungle dovolit, aby spolu v bratrské lásce splynuli. Což připomíná obrázek podobný výjevu vlka s beránkem. A nepochybně by to mělo stejný výsledek. Někdo si vzpomene, jak jsou hraboši ve skutečnosti odporní nebo kšeftaři hloupí, a čerstvá mrtvola začne vychladat. Boj se rozšíří a vítěze pozře divoký život, který se převalí přes nestřežený val. Ne, odpověď tak jednoduchá není.”

Pyrrané mu naslouchali, a jak si uvědomili, kde jsou, neklidně se rozhlédli. Strážní opět pozvedli svoje samostříly a zajatci ustoupili ke stěně a na tváři se jim rozhostila nevraživost.

„Chápete, co mám na mysli?” zeptal se Jason. „Netrvalo to dlouho, že?” Z toho, jak bezmyšlenkovitě reagovali, se zatvářili poněkud sklíčeně.

„Pokud máme pro budoucnost vymyslet nějaký slušný plán, budeme muset vzít do úvahy setrvačnost. Totiž setrvačnost myšlení. Jen z toho, že člověk o něčem ví, že platí teoreticky, se pravda ve skutečnosti nestane. Náboženství barbarských primitivů neunesou ani zrnko vědeckého poznání, přesto však tvrdí, že vysvětlují všechno. Avšak i když někdo z těch primitivů zná veškeré logické zdůvodnění k tomu, aby se své víry zbavil, věřit nepřestane. Tehdy nazve své pověry pravou vírou, protože je přesvědčen, že má pravdu. A je přesvědčen, že jeho pověry jsou pravdivé, protože má svou víru. Tohle je začarovaný kruh falešné logiky, které se nelze dotknout. Ve skutečnosti je to setrvačnost jeho myšlení — způsob uvažování, že to, co vždycky bylo, také navždy bude. A neochota rozloučit se s myšlením ve vyježděných kolejích.

Samotná setrvačnost myšlení nevyvolá žádné problémy, ale jde zde také o kulturní setrvačnost. Někteří z vás, kteří jste v této místnosti, věříte, že to, co jsem tady přednesl, je pravda, a rádi byste se chtěli změnit. Ale změní se všichni vaši lidé? Ti neuvažující, zvyky spoutaní a reflexy ovládaní lidé, kteří jsou přesvědčeni, že to, co je teď, bude napořád. Budou brzdit provádění jakýchkoli plánů, které vypracujete, a vše, o co se pokusíte, abyste prosadili to nové, co jste teď pochopili.”

„Takže je to zbytečné a pro náš svět žádná naděje neexistuje?” zeptal se Rhes.

„To jsem neřekl,” odpověděl Jason. „Mám na mysli pouze to, že vaše problémy neskončí přehozením nějakého myšlenkového přepínače. Do budoucna vidím tři možné směry, a je pravděpodobné, že se všemi třemi vydáte současně.

Prvním — a nejlepším — bude opětovné spojení Pyrranů z města a z džungle v jedinou lidskou komunitu, z níž jste vzešli. Každá z těch dvou skupin je teď neúplná, potřebuje to, co máta druhá. Ve městě máte technické vymoženosti a styk s celou galaxií. Vedete také válku na života na smrt. Tam v džungli žijí vaši bratranci ve smíru s okolím, ale scházejí jim lékařské a jiné technické vymoženosti, stejně tak jakýkoli kulturní styk s lidstvem. Budete se muset spojit a ze vzájemné výměny mít prospěch. Současně budete muset zapomenout na tu udržovanou nenávist, kterou vůči sobě chováte. Toho lze dosáhnout pouze mimo město. Každý z vás, kdo je schopný, musí tam jít dobrovolně a přinést nějaký kousek vědomosti, který je třeba mít společný. Nic se vám nestane, když půjdete s dobrým úmyslem. A naučíte se, jak s touto planetou vycházet, a ne s ní bojovat. Nakonec budete mít civilizované komunity, v nichž nebudou hraboši ani kšeftaři. Budou v nich Pyrrané.”

„A co se stane s naším městem?” zeptal se Kerk.

„Zůstane, kde je — a pravděpodobně se ani v nejmenším nezmění. Zpočátku budete ochranný val a obranná zařízení potřebovat, abyste zůstali naživu, až z něho budou lidé odcházet. A pak se bude udržovat v chodu, protože vždy zůstane určitý počet lidí, které nepřesvědčíte. Ti zůstanou a budou bojovat, a nakonec zahynou. Možná že se vám povede líp při výchově vašich dětí. Nemám ani nejmenší představu o tom, jakým způsobem město zanikne.”

Mlčeli, jako by přemýšleli o budoucnosti. Skop na podlaze zasténal, ale nepohnul se. „To jsou dva směry,” poznamenala Meta. „Jaký je ten třetí?”

„Třetí možností je moje oblíbená představa,” usmál se Jason. „A doufám, že najdu dost lidí, kteří půjdou se mnou. Vezmu svoje peníze a všechny je utratím za vybavení nejlepší a nejmodernější kosmické lodě všemi zbraněmi a vědeckými přístroji, k jakým se dostanu. Pak požádám dobrovolníky z řad Pyrranů, aby šli se mnou.”

„A proboha proč?” zamračila se Meta.

„Nikoli z lásky k bližnímu. Očekávám, že se mi ta investice vrátí, a víc než vrátí. Víte, po těch několika uplynulých měsících se ke svému dřívějšímu zaměstnání zřejmě nebudu moci vrátit. Nejen proto, že mám teď tolik peněz, že by to byla pro mě ztráta času, ale myslím si, že bych se při něm hrozně nudil. Člověku — pokud zůstane naživu — dává Pyrrus jedno: zkazí ho tak, že po klidnějších místech nebaží. Rád bych vzal tu loď, o které jsem se zmínil, a pustil se do hledání nových světů. Existují tisíce planet, na nichž by se lidé rádi usadili, avšak pro normální usedlíky je příliš těžké nebo náročné uchytit se na nich. A umíte si představit planetu, kterou by Pyrran s tím výcvikem, kterého se mu dostalo, nepokořil? A nelíbilo by se vám něco takového dělat?