21

„Jestli ten přístroj upustíte, Kerk vám určitě usekne obě ruce,” varoval Jason. „Teď už tam je a tváří se, jako by ničeho nelitoval víc než toho, že jsem ho k něčemu takovému umluvil.”

Skop klel pod značnou váhou detektoru psí, když ho podával nahoru Metě, která čekala v otevřeném vchodu do kosmické, lodě. Jason nakládání řídil a likvidoval z místní fauny vše, co se přišlo ze zvědavosti podívat. Dnešního rána se to hemžilo ďáblorožci a Jason čtyři z nich dostal. Do lodě nastoupil poslední a zavřel za sebou uzávěr.

„Kam to nainstaluješ?” zeptala se Meta.

„V tom mi poraď,” řekl Jason. „Potřebuju nějaké místo pro anténu, kde by nebyl před parabolou žádný kov, který by rušil signál. Stačil by tenký plast, nebo v nejhorším případě ji mohu namontovat s dálkovým ovládáním ven na trup.”

„Asi budeš muset,” poznamenala. „Trup je jednolitý celek, veškeré pozorování se děje monitory a přístroji. Neřekla bych… počkej… je tady jedno místo, které by snad mohlo vyhovovat.”

Vyrazila jako první k vypouklé části trupu, která vyznačovala uložení jednoho ze záchranných člunů. Vstoupili do něho otevřeným uzávěrem — Skop, lopotící se s přístrojem, jako poslední.

„Tyto záchranné čluny jsou zpola zasazeny do lodě,” vysvětlovala Meta. „Mají průhledná čelní okna chráněná frikčními kryty, které se automaticky stáhnou, když člun odstartuje.”

„Můžeme ty kryty stáhnout i teď?”

„Asi ano,” usoudila. Vysledovala startovací okruh ke spojovací skříni a otevřela dvířka. Když ručně sepnula relé pro kryty, silné desky vklouzly zpět do trupu, a jim se nabídl jasný výhled, protože čelní okna z větší části přečnívala za trup mateřské lodě.

„Nádhera,” pochvaloval si Jason. „Tady se utábořím. A jak se budu s tebou v lodi domlouvat?”

„Rovnou odtud,” odpověděla. „Tento komunikátor je nastaven na dohodnutou vlnu. Ničeho jiného se nedotýkej — a hlavně ne tohoto spínače.” Ukázala na velkou rukoje umístěnou přímo uprostřed ovládacího panelu. „Je pro nouzový start. Za dvě sekundy po jejím vytažení se člun odpálí. A čirou náhodou nemá tento člun žádné pohonné hmoty.”

„Pro jistotu ruce pryč,” přikývl Jason. „Teď nechej toho vazáka natáhnout sem elektřinu z lodě a já tenhle krám nainstaluju.”

Detektor byl jednoduchý, ale naladit se musel přesně. Do pečlivě vyváženého detektoru se vedl signál z diskové antény. Po obou stranách měl vstup ostré zářezy, takže se směr dal určit přesně. Výsledný signál se vedl do zesilovače. Na rozdíl od elektronických součástek v předchozím stupni byla tato část dokumentována symboly na papíře. K ní vedly pečlivě přilepené vstupní a výstupní vodiče.

Když bylo všechno připraveno a uchyceno svorkami, Jason kývl hlavou k obličeji Mety na obrazovce. „Můžeš startovat — ale klidně, buď té lásky. Žádné přetížení devět gé, na jaké si tak potrpíš. Le zvolna v kruhu poděl ochranného valu, dokud ti neřeknu něco jiného.”

Stejnoměrný tah trysek loď nadzvedl a vynesl do výšky, pak se loď vydala pomaleji po kruhové dráze. Obletěli město pětkrát, než Jason potřásl hlavou.

„Ten krám by měl fungovat dobře, ale chytáme moc šumu od všech místních forem života. Vezmi to třicet kilometrů za město a začni nový okruh.”

Tentokrát byly výsledky lepší. Ve směru od města přicházel velice silný signál v rozmezí necelého stupně úhlové míry. Při poloze antény kolmo na směr letu lodě byl signál docela konstantní. Meta otáčela lodí kolem její osy, dokud se Jasonův záchranný člun neocitl přímo vespod.

„Teď je to ono,” pochvaloval si Jason. „Jen udržuj tuto polohu a zajisti, aby se předek nekymácel.”

Na kruhové stupnici pečlivě zaznamenal polohu a pak otáčel přijímací anténou o plných sto osmdesát stupňů. Jak loď pokračovala v obletu, pomalým natáčením antény pátral po jakýchkoli signálech, a než zachytil nový, urazili asi polovinu oběžné dráhy.

Byl to skutečně ten signál, v úzkém pásmu, ale silný. Jen pro jistotu nechal loď obletět město ještě dvakrát a pokaždé zaznamenal na gyroskopu směr. Při třetím obletu zavolal Metu.

„Připrav se na plný obrat doprava, nebo jak tomu říkáš. Myslím, že ten směr, co jsme hledali, jsme našli. Připrav se — teď!”

Loď změnila směr jen pomalu, ale Jason signál neztratil. Ten sice ve své intenzitě několikrát zakolísal, Jason jej však vždy opět doladil. Když se kurs lodě ustálil, Meta zrychlila.

Letěli vstříc prapůvodním Pyrranům.

Rychlostí, která se blížila limitní rychlosti v atmosféře, letěli téměř hodinu, a nic se nezměnilo. Meta měla námitky, ale Jason ji přiměl kurs dodržovat. Signál se ani v nejmenším neodchyloval a jeho intenzita zvolna narůstala. Přeletěli řetěz sopek vyznačujících hranice kontinentu, a v divokých termálních proudech loď poskakovala. Jakmile zůstalo pobřeží za nimi a ocitli se nad vodou, Skop se k Metině reptání přidal. Stále sice lodním dělem otáčel, ale v takové vzdálenosti od pevniny nebylo téměř na co střílet.

Když se na obzoru objevily ostrovy, signál začal klesat pod horizontálu.

„Teď zpomal!” zvolal Jason. „Ty ostrovy před námi vypadají na náš cíl!”

Kdysi zde býval kontinent, který se vznášel na kapalném jádru planety. Vlivem změny tlaku se hmota pevniny posunula a kontinent se propadl pod oceán. Všechno, co nyní z kypícího života na kontinentě zbylo, omezilo se na šňůru ostrovů, kdysi vrcholků hor nejvyššího pohoří. Na těch ostrovech, jejichž holé břehy strmě čněly z vody, přebývali poslední obyvatelé ztraceného kontinentu. Vykořenění potomci vítězů nepředstavitelně nelítostného zápasu. Zde žili nejstarší původní Pyrrané.

„Sestup níž,” signalizoval Jason, „k tomu velkému vrcholku. Jak to vypadá, signály přicházejí od něho.”

Přehoupli se přes horu, ale nebylo vidět nic než stromy a sluncem vyprahlé skály.

Bolest téměř připravila Jasona o rozum, ten náhlý poryv nenávisti, který mu přes zesilovač pronikl do mozku. Strhl si z uší sluchátka a sevřel si dlaněmi hlavu. Očima zalitýma slzami spatřil, jak se ze stromů pod ním náhle vzneslo černé mračno létajících zrůd. Úbočí zahlédl jen na prchavý okamžik, než Meta přinutila tah k okamžitému zvýšení výkonu a loď prudce zrychlila vzhůru.

„Našli jsme je!” Divošský výraz nadšení Metě z obličeje vyprchal, když uviděla komunikátorem Jasona. „Není ti něco? Co se stalo?”

„Je mi… jako bych se spálil… Zažil jsem už smrš vln psí, ale ne takovou! Než mě vlny zasáhly, zahlédl jsem na chvíli nějaký zející otvor, vypadal jako ústí do jeskyně. Tam bude asi jejich zdroj.”

„Lehni si,” přikázala Meta. „Zavezu tě zpátky, jak to nejrychleji půjde. A zavolám Kerkovi. Musí se dozvědět, co se stalo.”

Když se snesli dolů, na přistávací ploše už čekala skupina mužů, a když se loď dotkla země, okamžitě k ní vyrazili — obličej si museli chránit před dosud rozžhavenými tryskami.

Kerk vtrhl do lodě, ihned jak se uzávěr pootevřel, a pátravě se rozhlížel kolem, dokud neobjevil Jasona nataženého na antiakceleračním lehátku.

„Je to fakt?” vyštěkl. „Vystopovali jste ty nepřátelské zločince, co tuhle válku rozpoutali?”

„Jen pomalu, kamaráde, pomalu,” řekl Jason. „Vystopoval jsem zdroj vzkazu vysílaného vlněním psí, který vaši válku udržuje v chodu. Pokud jde o to, kdo tuto válku rozpoutal, neobjevil jsem žádný důkaz, a určitě bych nešel tak daleko, abych jim nadával do zločinců…”

„Hraní na slovíčka mě unavuje,” přerušil ho Kerk. „Ty nestvůry jsi vypátral, a jejich poloha je zaznamenána.”

„Na mapě,” dodala Meta. „Mohla bych tam letět se zavázanýma očima.”

„Prima, prima,” pochvaloval si Kerk a mnul si dlaně tak silně, že bylo slyšet škrábavý zvuk jeho mozolů. „Je to skutečně těžké zvyknout si na myšlenku, že po těch staletích snad nastává konec války. Ale přece jen to teď možné je. Místo jednotlivého zabíjení těch stále se obnovujících legií prokletých potvor, které na nás utočí, můžem se dostat k jejich vůdcům. Vyhledejte je, pro změnu přeneste válku k ním — a vyhlaďte jejich rod z povrchu této planety!”