„Bránit se. První domorodec, který mě uvidí, se mě asi pokusí zabít, jen aby získal tyhle starožitné kožešiny, co mám na sobě.“

Nůž pozbyl spolu s baterkou, takže musí postačit ostrý úlomek skály. Za další materiál posloužil stromek, který ohnul k zemi a zatížil kamenem. Odlámat větve bylo už snadnější, a během hodiny měl hrubou, ale použitelnou dlouhou hůl. Nejdříve mu posloužila za oporu, když belhal na východ po lesní stezce, která, jak se ukázalo, vedla správným směrem.

K večeru, když se mu zase začala točit hlava, potkal na stezce vysokého, vzpřímeného muže v polovojenské uniformě, ozbrojeného lukem a nebezpečně vypadající halapartnou. Muž na něho vychrlil několik otázek v neznámém jazyce. Místo odpovědi Jason jenom pokrčil rameny a něco zabručel. Pokusil se vypadat nevinně a zesláble, což bylo docela snadné. S odřeninami, rozcuchanými vousy a ušpiněnými kožešinami určitě nevypadal nijak hrozivě ani vábně. Ten neznámý si určitě myslel totéž, protože z luku nevystřelil a halapartnu držel jen jakoby na obranu.

Jason věděl, že nemá na víc než na jednu pořádnou, nebo aspoň poloviční ránu, a tomu se musel přizpůsobit. Tento zdatně vypadající mladík by ho snědl zaživa, kdyby se minul.

„Amble, amble,“ zamumlal a couvnul, hůl držel oběma rukama.

„Frmblebrmble,“ odpověděl muž a potřásal hrozivě halapartnou, když se přibližoval.

Jason stlačil dolů pravou ruku a otočil hůl kolem levice tak, že jeden konec hole se vymrštil. Pak jí zasáhl muže do bránice v krajině solaru plexu. Ten jenom hekl a klesl bezvládně k zemi.

„Štěstěna mi začíná přát!“ zasmál se vítězoslavně, když u muže objevil naditý váček. Není v něm jídlo? V ústech se mu sbíhaly sliny, když váček otvíral.

Rhes byl ve své kanceláři a právě dokončoval účetní výkazy, když zaslechl ze dvora výkřiky. Jako by někdo chtěl vniknout násilím dovnitř. Nevšímal si toho, své dva Pyrrany poslal pryč, a on měl spoustu práce, kterou chtěl dokončit, než odejde. Jeho strážce Riclan byl muž na svém místě a uměl se o sebe postarat. Každého nezvaného hosta by vyhodil. Výkřiky náhle ustaly a za okamžik se ozval hluk, který nasvědčoval, že Riclanův kovový chránič a zbraně dopadly na dlažbu.

Dva dny Rhes nespal, a zbývalo ještě tolik práce, než bude moci odtud nadobro odejít. Nebyl proto zrovna v nejlepší náladě. A když Pyrran nemá dobrou náladu, je nebezpečné být mu nablízku. Chystal se, že vetřelce zlikviduje, nejraději holýma rukama, aby slyšel praskat kosti, až se dveře otevřou. Zaal prsty a postoupil vpřed, když se ve dveřích objevilo nějaké individuum s ošklivými černými vousy a v žoldnéřské uniformě.

„Co se děje? Vypadáš, jako bys mě chtěl rovnou zabít,“ zarazila ho plynná pyrranština.

„Jasone!“ Rhes k němu přiběhl a vzrušeně ho poplácával po zádech.

„Uklidni se,“ vysmekl se Jason z jeho objetí a klesl na pohovku. „Pyrranský pozdrav dokáže člověka zmrzačit, a já se poslední dobou necítím zrovna nejlíp.“

„Mysleli jsme, že jsi mrtev. Co se stalo?“

„To ti s radostí vylíčím, ale až se najím a napiju. A sám bych rád slyšel, co se s vámi dělo. Poslední vývoj z politického dění na Felicity znám do doby, než jsem nedobrovolně spadl z útesu. Jak to jde?“

„Mizerně,“ řekl Rhes mrzutě. Vytáhl maso a chléb ze skříňky a opletenou láhev vína ze slaměného obalu. „Poté, co tě zabili — jak jsme si to mysleli, že tě zabili — se všechno rozpadlo. Kerk tě slyšel přes dentifon a téměř schvátil moropa, aby se tam dostal. Ale přijel příliš pozdě — už jsi zmizel v Bráně do pekel. Motal se tam ten žonglér, který tě zradil, a obviňoval Kerka, že je také z jiné planety. Kerk ho poslal kopancem do pekel, dříve než toho mohl říct moc. Temuchin byl stejně rozběsněný jako Kerk a situace málem explodovala přímo tam. Ale tys byl pryč, to rozhodlo. Kerk si myslel, že to nejlepší, co může udělat, je pokusit se dokončit tvé plány.“

„A udělali jste to?

„Je mi líto, ale musím ti sdělit, že jsme neuspěli. Temuchin přesvědčil většinu kmenových vůdců, že mají bojovat, ne obchodovat. Kerk nám pomáhal, ale bylo to marné. Nakonec jsem se musel stáhnout sem. Já tady končím, obchod přenechám celkem v dobrém stavu svým asistentům, aby v něm pokračovali, a pyrranský kmen je na cestě zpátky k lodi. Je po plánu, a jestliže nemůžeme uskutečnit jiný, dohodli jsme se, že se vrátíme na Pyrrus.“

„To nemůžete!“ zamumlal Jason tak hlasitě, jak to jen s ústy plnými jídla dokázal.

„Nemáme na vybranou. A teď mi, prosím tě, řekni, jak ses sem dostal. Spustili jsme své lidi ještě téže noci do Brány do pekel. Nenašli po tobě vůbec žádnou stopu, ačkoliv tam byla spousta jiných mrtvol a koster. Mysleli si, že ses propadl ledem a že tvoje tělo odnesla voda.“

„Odnesla, to jo, ale ne jako mrtvolu. Dopadl jsem na sněhovou pláň, a byl bych na vás čekal, promrzlý, ale živý, kdybych se neprobořil ledem, jak jsi uhodl. Říčka teče labyrintem jeskyní. Měl jsem s sebou baterku a víc trpělivosti, než jsem si uvědomoval. Bylo to ošklivé, ale nakonec jsem se dostal pod útesy do nížin. Pár místních jsem praštil po hlavě a zažil toho dost, než jsem se sem dostal.“

„Tos měl štěstí. Zítra by už bylo pozdě. Člun z kosmické lodi si mě má vyzvednout hned po setmění, a než se k místu přistání dostanu, čeká mě deset kilometrů veslování.“

„No, tak teď máš druhého veslaře. Jsem připraven vyrazit kdykoliv, jen co mi jídlo a pití sklouznou pod úroveň opasku.“

„Rádiem jim sdělím, že jsi tady, aby o tom mohli zpravit Kerka a ostatní.“

Vypluli v tichosti v jednom z Rhesových člunů a ke skalnatému ostrůvku v pobřežních vodách dojeli dříve, než se slunce dotklo obzoru. Rhes prorazil holí do dna otvor a loďku zatížil těžkými kameny. Loďka klesla ke dnu, a potom už mohli jen čekat, obdivovat vrstvy guana a poslouchat křik vyrušených mořských ptáků, dokud si je nevyzvedl kosmický člun.

Let trval krátce — pilot Clon přikývl, že Jasona poznává, a to bylo asi tak vše z nadšení pyrranského přivítání, co mohl očekávat. Na lodi ti, co měli po službě, spali, a ti, co měli službu, byli na svých stanovištích, takže Jason neviděl nikoho. Celkem to uvítal, protože byl po své anabazi unaven. Ostatní Pyrrané měli dorazit někdy následujícího dne a do té doby musí společenský život počkat.

Jeho kabina zůstala ve stejném stavu, v jakém ji opustil, drahá knihovna na něho škodolibě pošilhávala z jednoho rohu. Co ho to tenkrát napadlo, aby ji přednostně koupil. Vyhodil naprosto zbytečně peníze. Kopl do ní, když šel kolem ní, ale noha mu jen sklouzla po naleštěném kovovém krytu.

„Zbytečnost,“ prohodil a zmáčkl spouštěcí tlačítko. „K čemu jsi dobrá?“

„Jestli je to otázka,“ zanotovala knihovna, „lépe ji formuluj a vymez přesný význam slova dobrá v této souvislosti.“

„Máš moc řečí. Teď ti to mluví — ale kdes byla, když jsem tě potřeboval?“

„Jsem tam, kam mě umístili. Odpovím na každou otázku, kterou dostanu. Tvůj dotaz nemá smysl.“

„Neurážej své pány, stroji. To je rozkaz.“

„Ano, pane.

„To už zní líp. Vytvořiv si tě, zničiti tě mohu.“

Jason si na číselníku automatu ve stěně vytočil silný nápoj a klesl do lenošky. Knihovna blikala světélky a elektronicky si pro sebe bzučela. Zhluboka se napil, pak stroj oslovil.

„Vsadím se, že nemáš valného mínění o mém plánu převézt domorodce a otevřít důl: `

„Tvůj plán neznám, proto jej nemohu posoudit.“

„Na to se tě neptám. Vsadím se, že si myslí, že bys mohla vymyslet plán lepší.“

„V jaké oblasti si plán přeješ?“

„V oblasti změny kultury, v té. Ale to není žádost.“

„Odkazy na změnu kultury se najdou pod, hesly dějiny a antropologie. Pokud to však není žádost, odkazy stáhnu.“

Jason usrkl nápoje, zadumal se a nakonec prohlásil: „Dobře. Je to tedy žádost. Pověz mi o kulturách.“